Chci žít s divným klukem

Když doplavu, sednu si na kraj bazénu a pozoruju plavce. Muže, kteří své svalnaté (vkusně potetované) paže rytmicky vynořují nad hladinu. Je to děsně sexy. 

Sedím máchajíc nohama ve vodě, sním o velkém plaveckém objetí a přeju si, aby můj životní partner byl divnej. Zdravě a bezpečně, ale divnej. Minimálně tak divnej jako já, aby mi rozuměl, aspoň trochu.

Když jsem byla malá, myslela jsem, že žijeme uvnitř naší planety. V bezpečí pod slupkou. Zjištění, že jsme na povrchu, vystaveni možnému pádu do vesmíru, kdykoli by selhala gravitace, mě zaráží doteď, ačkoli spadnout zrovna do vesmíru zní lákavě. Gravitace by měla výpadek jako elektrický proud a my bychom spadli ze Země. Si to představte. Stojíte na Zemi, která se točí, takže vlastně stojíte většinu času našikmo a bez jištění. Najednou cvak a letíte vzduchem jako kosmounauti ve výcvikovém centru NASA. Nikde ani stéblo, kterého by se šlo chytit. Jen ruka plavce, vkusně potetovaná. Taková já mám rána.