Láska u koše s odpadky

Jsem obsesivní typ a naštěstí má moje porucha vesměs pozitivní projevy. Organizovaná, pečlivá, pořádná a hodilo by se říct zbožná, ale to bych lhala, pouze však u posledního adjektiva. Systematičnost, s níž věším prádlo v lidech vzbuzuje obavy o moje psychické zdraví a to ani nezmiňuju, jak vypadají šanony, do nichž řadím to, co přijde poštou nebo je mi uředně či obřadně předáno k uchování. Mám na mysli rodný list, smlouvy, pojištění a jiné doklady o mé přináležitosti k jisté zemi, skupině a rodině.   

V šuplíku mám kromě děrovačky, sešívačky, pravítka a kružítka i lejblovačku, česky asi štítkovačku, na níž nedám dopustit. Když jsem se před rokem loučila se svým produkčním kufříkem a kariérou, lejblovačku jsem si tajně odnesla. Moje posedlost pořádkem má i estetickou stránku. Ráda se obklopuji hezkými věcmi a pohled na chaos mi tiká okem. Knížky v knihovně mám srovnané nejen žánrově, ale i podle barev a velikostí vazby, což nebylo vůbec snadné docílit a vedlo k nejednomu zoufalému povzdechu nad stavem světové i domácí literatury bez přihlédnutí k obsahu. Porucha se dotýká i oblečení. Představa, že si kupuju podprsenku z kombinovaných materiálů jako třeba krajka a satén, mě uvádí v lepším případě do rozpaků. Vyhledávám minimalismus a jednoduchost, ale oceňuju barevnou pestrost, pokud harmonizuje. Výše uvedená, leč lékařsky nepotvrzená diagnóza, možná souvisí s lepší vizuální pamětí, nebo jen nesnesu pohled na škrabopis a škrtance, a proto jsou moje poznámky už od základky předmětem obdivu učitelů, rodičů a v pozdějším věku i spolužáků na různých kurzech, kteří se už neobtěžují zapisováním a fotí si moje úhledné, vícebarevné projevy grafománie chytrými telefony. Pro mě je to dostatečný důvod utrácet za pera, fixy, pastelky a bloky. V kabelce běžně nosím penál, který obsahuje stejné nástroje jako photoshop včetně lepidla a nůžek. 

Pro mě je tenhle navenek spořádaný svět cestou, jak mít v hlavě bohémskou anarchii myšlenek a působit přitom zcela důvěryhodným dojmem. Dřív se mi to jako produkční hodilo pracovně, teď tím spíš uklidňuju blízké okolí, zatím co jim přezpívávám svoje oblíbené mantry. Říkají si asi, že dokud věším ponožky po dvojicích a trička podle barev, jsem v pořádku. Jsem si vědomá, že soužití se mnou je díky mé částečné obsedantně kompulzivní poruše poměrně náročné, protože pedantsky sklízím cokoli narušuje úhel mého pohledu, takže hledat hrnek s nedopitým čajem rovná se Čekání na Godota nebo také Marné lásky snaze. Se stejnou důsledností, jakou věnuju povrchovému úklidu, nutím svého kluka třídit odpad, protože v konceptu recyklace spatřuju mně blízký řád. Dnes mě opravdu dojal, když stojíc nad bednou s papírem deklaroval, jak moc mě miluje, načež sundal plastovou fólii z papírové krabičky od bonbónů a vyhodil každé zvlášť. Byla jsem blažená.