Po snídani jsme se vydali do vedlejší vesnice, kde se konaly hasičské sportovní soutěže. Jako pražská holka venkovem programově pohrdám už od puberty, a tak je pro mě těžké se přepnout do dospělosti a nesoudit, neohrnovat nos a nedivit se nahlas. Zestárla jsem a snad i zmoudřela, protože navzdory tragickým modelům, v nichž místní nastoupili před hospodu, navzdory Miluně, která snad poprvé v životě ve žluté vestě organizovala na provizorním parkovišti, rozuměj fotbalovém hřišti, auta stylem pojeďte krokem za mnou, já vás odvedu tam, kam se postavíte a navzdory DJovi, který pouštěl kazety z valníku přitaženého před schody do výčepu, se mi tu líbí a smekám nad tím, jak venkov žije a mladí lidé udržují tradice včetně hasičských, které si pamatuju už z tenkrát, kdy mě na vsi těšil jen odjezd zpátky do města.
Odpoledne jsme my ženy barvily v chalupě vajíčka, muži pletli u rybníka pomlázky a dítě s hasičskou helmou na hlavě hasilo kusem zahradní hadice nezapálená kamna.
Na konci dne mi ten kluk, který radši běhá ráno, zahrál na kytaru milostnou písníčku a já teď snad po dvou měsících bloku psát sedím u již zapálených kamen a píšu blog.
Být v ještědském kraji, pojmenuju ho Vesnický román na počest paní Světlé.