Tatiana Vomáčková
- Počet článků 32
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 626x
Seznam rubrik
Tatiana Vomáčková
Báječná stará ženská
Jsou lidé, kteří by si zasloužili medajli za filantropii. Jedna taková adeptka pracuje v podolském plaveckém stadionu, kde vydává zámky na skříňky.
Tatiana Vomáčková
Chci žít s divným klukem
Když doplavu, sednu si na kraj bazénu a pozoruju plavce. Muže, kteří své svalnaté (vkusně potetované) paže rytmicky vynořují nad hladinu. Je to děsně sexy.
Tatiana Vomáčková
Ťukám na nebeskou bránu
Sedím na ještě vyhřátém písku, ačkoli slunce už zmizelo za obzorem. Přede mnou v moři se nehoupe odraz měsíce, protože ho nejspíš někdo ukrad, ale nebe je obsypané hvězdami.
Tatiana Vomáčková
Miss Beznaděje
Když jsem si před spaním smývala z tváře dnešní den, napadlo mě, jestli kromě Mysu Dobré naděje, leží někde v bažině i Mys Beznaděje?
Tatiana Vomáčková
Jak udělat mír
Až budu velká, chtěla bych být šťastná. Jsem možná v polovině svého života, dle tělesných dispozic dospělá, mentálně relativně vyspělá a občasně nesmělá. Drzá jako opice, pokorná jak světice.
Tatiana Vomáčková
Hrdinové všedního dne
Zateklo mi do bytu. Dešťové provazy se na konci března protáhly dírami ve střeše a já chytala kapky vody do ručníku. Zoufale jsem se dívala nahoru na kapající sádrokartonový strop a nevěřila, že se to děje. Jsem praktická holka, ačkoli jsem chvilku chodila v kruzích a dělala, že se nic nedějě a hodně mrkala očima, aby to zmizelo.
Tatiana Vomáčková
Prostě prostata
Za pár dní skončí předposlední měsíc v roce. Nic tak neobvyklého, děje se to každý rok. Letos je to přesto jiné. Každý listopadový den jsem žila s někým jiným. Dneska s Krakonošem, včera s Armstrongem a jen jeden člověk ví, s kým budu sdílet domácnost zítra. Ondřej je totiž Mobro, což bez překladu znamená, že má koule na to přiznat, že i muži jsou křehcí a mají intimní místa, která je můžou zradit, když jimi budou pouze myslet a nebudou myslet na ně.
Tatiana Vomáčková
Rozumíš mi, jen když mlčím
Základ fungujícího partnerství je v porozumění. Lidé se většinou spojují do dvojic na základě nějaké shody, ať už intelektuální, emocionální nebo fyzické. Jazykové porozumění je až druhořadé, protože mimika, gestikulace i erotika jsou schopné na nějakou dobu zastínit sémantickou bariéru. Podobně to funguje v populární hudbě. Můžete se zbláznit do písničky, v níž neodolatelný hlas cosi v chytlavých rýmech opěvuje a po čase s hrůzou zjistit, že jste si několikrát za den pouštěli ódu na smradlavé ponožky svobodného třicátníka.
Tatiana Vomáčková
Zaražená jako prd
Moment překvapení je bežný jev. V podstatě jde jen o potvrzení klasického “vím, že nic nevím” s dovětkem “opravdu je to tak?” Někdy mě to překvapení zarazí i na několik dní.
Tatiana Vomáčková
Vesnice, tradice, slepice
Velikonoce nás vyhnaly na venkov, a tak jsme ráno běželi podél rybníka, po lesní pěšině a zpátky kolem hájenky. Vzduch byl tak čerstvý, že mě bolel do plic. O bolesti zbytku těla nemluvím, na to jsem zvyklá. Ranní výběhy nemám ráda, většinu času se trápím, ale ten pocit po doběhnutí, ten miluju a taky miluju svýho kluka, který se mnou po třech letech konečně začal běhat a vybral si zrovna rána. Pozor na to, co si přeješ a když už si přeješ, formuluj svá přání na hodinu přesně, že ano?
Tatiana Vomáčková
Bombarďáky s bombardérem
Když jsem se seznámila s mým klukem, musely se někde ve vesmíru střetnout a explodovat minimálně dvě planety a pár neidentifikovatelných létajících předmětů, protože od té doby vidím hvězdičky, kdykoli se na něj podívám. Někdy jsou to jiskry vznikající nesouhlasným skřípáním jeho či mých zubů, ale většinou to jsou blikající světýlka zrcadlící se v našich očích. Rozumíme si. Oba obstojně ovládáme češtinu, já jsem lepší v gramatice a on umí spojovat slova do obdivuhodných idiomů.
Tatiana Vomáčková
Překvapil letos silničáře sníh?
Minulý rok jsem odložila zimu, lépe řečeno schovala jsem se jí za devatero hor a devatero řek. Letos to chvíli vypadalo, že se schovala ona mně, ale před pár dny přišla. Celá v bílém, jak už to bývá. Chvíli jsem stála na balkóně a pozorovala, jak se svět kolem přikrývá. Začala jsem se pohupovat do rytmu padajících vloček a pocítila, že se na mě snáší ticho a klid. V zorném úhlu mám kopce a rozvícená okna domů na nich mi připoměla světla rolby, když na konci dne upravuje sjezdovky. Vždycky mě ten pohled naplňoval.
Tatiana Vomáčková
Soucit není lítost
Touhle dobou už v lidech všudypřítomná vánoční atmosféra vyvolává celou galerii pocitů. Na škále nenávist, nelibost, nezájem, zalíbení a láska většinu času osciluji mezi pozitivními adjektivy na pravé straně linky. Vánoce jsou a vždycky byly moje oblíbené svátky. Líbí se mi, jak se rozsvítí stromy, domy, okna a oči. Nepřestává mě fascinovat, že se 31 prosincových dní stane jedním velkým mejdanem a už tak krátké dny utíkají sprintem do chladných nocí.
Tatiana Vomáčková
Kdyby, kdyby, kdyby...
Kalendářní rok se chýlí ke konci, a tak si trochu bilancuju. Zejména letos, kdy lépe než kdy dřív vidím, jak přelomový může pouhý rok být. Polovinu z dvanácti měsíců jsem strávila na cestě za změnou a druhou polovinu se tu změnu učím aplikovat na denní situace v novém světě na starém kontinentu. Místo kanceláře v centru mám malé studio na periferii, kde pracovní stůl doplnila podložka na cvičení jógy. Před některé bývalé klienty, pro něž jsem snižovala nastřelené rozpočty a smolila obsahy reklamních kampaní, si teď stoupám bosa v teplácích a vyprávím jim příběhy o světě, kde laskavost a porozumění mění stres na uvolnění. Jsem vděčná za jejich důvěru i trpělivost a těší mě, že ačkoli jsem vyměnila staré za nové, oni se mnou zůstali, jako slonové.
Tatiana Vomáčková
Letenka do Asie bez přestupu
Před rokem touhle dobou jsem věděla, že zima bude jen dočasná, a tak jsem si užívala šedé nebe, tlusté svetry a zarudlé nosy. V kapse mě hřála letenka do Asie, kde jsem pak od ledna strávila téměř půl roku. Letos, kdy krajinu opět posedla zima a vánoční atmosféra číhá na každém náměstí, se moje vyhlídky na teplo omezují na ústřední topení, svařák a saunu.
Tatiana Vomáčková
Muži jsou pořád z Marsu a ženy jsou zemské Venuše
Partnerské soužití je jako nekonečné seriály. Vysílá se každý den a vždycky, když to člověk nejmíň potřebuje, dojde k nějakému nepochopitelnému zvratu nebo nedorozumění, které se potom řeší ještě několik dalších dílů, rozuměj dnů. U nás doma je o zábavu postaráno i bez televize, na které máme pověšenou mapu světa, protože nemáme anténu ani potřebu nechat se vyrušovat cizími příběhy. Ty naše nám vystačí jako konverzační témata do hospod a pro sociologické výzkumy mezi přáteli, rozuměj přítelkyněmi. Žhavé téma tohoto týdne je ranní vstávání z jedné postele v různý čas. Je jasné, že pokud v jedné malé ložnici zazvoní budík, slyší ho oba nocležníci, ať už patří kterémukoli z nich. Když jsme se seznámili, měli jsme nezávisle na sobě nastavenou stejnou melodii. Považovala jsem to za znamení, že bychom měli být spolu a s klidným srdcem si ji změnila, aby nebyly zmatky. Teď máme každý jinou, diametrálně odlišnou a znamení už v tom nehledám.
Tatiana Vomáčková
Do Řecka pro chřipku?
Sedím na vykopávce. Napravo zapadá slunce, nalevo vychází měsíc. Za zády se mi houpou strožáry lodí na moři a přede mnou se mezi antickými mramorovými sloupy rýsují bílé kostky městských domů v údolí. Nemám kapacitu na nic myslet, jen se dívám do všech stran. Jak si tak rotuju hlavou v rádiu 180 stupňů, zaregistruju záda malé holčičky, na nichž poskakuje růžový batoh s nápisem Life is good. Trefuje se mi do nálady a ačkoli mi čelo vaří horečka, souhlasím s batohem, život je dobrý. Řecko sužuje ekonomická krize a vyhlídky na lepší zítřky mají dost nejasné kontury. Já dost jasně zítřek protrpím v letadle a další dny propotím v posteli s vyhlídkou na kapky deště za oknem v Praze, a přesto trvám na růžovém tvrzení, že život je dobrý.
Tatiana Vomáčková
Láska u koše s odpadky
Jsem obsesivní typ a naštěstí má moje porucha vesměs pozitivní projevy. Organizovaná, pečlivá, pořádná a hodilo by se říct zbožná, ale to bych lhala, pouze však u posledního adjektiva. Systematičnost, s níž věším prádlo v lidech vzbuzuje obavy o moje psychické zdraví a to ani nezmiňuju, jak vypadají šanony, do nichž řadím to, co přijde poštou nebo je mi uředně či obřadně předáno k uchování. Mám na mysli rodný list, smlouvy, pojištění a jiné doklady o mé přináležitosti k jisté zemi, skupině a rodině.
Tatiana Vomáčková
Muž v krabici a teoreticky těhotná třicátnice
Opravdové babí léto je když se holky potkají a něco spolu dělají, zatímco se jim do zad opírá podzimní slunce, které hřeje a nepálí. Potkaly jsme se, rozložily si dílnu na balkóně, uvařily čaj a otevřely dárkovou paletu belgických pralinech. Brousily jsme smirglem kokosové skořápky. Budeme z nich dělat krmítka pro ptáky. Známe se léta, přesněji desetiletí a úměrně s věkem nás roste i objem informací, které si mezi sebou vyměňujeme. Obě žijeme v partnerských vztazích a oba naši kluci byli na víkend mimo domov. Každý zvlášť. My dvě spolu, což by je jistě nepřekvapilo. Máme dlouhodobé zkušenosti v oboru diskutování, verbalizování názorů a radění. Usoudily jsme, se smirglem v ruce, že nastal čas podělit se o některé naše postřehy, protože jsou zásadní.
Tatiana Vomáčková
Vděčnost
Je to pokora, poděkování nebo je její význam mnohem širší a dá se nazvat pochopením, sounáležitostí a úctou k životu, k přírodě, k sobě a tomu nad námi, ať už to nazveme vesmírem, bohem nebo svým vlastním pojmenováním. Vděčnost počítá se v jakékoli formě - hlasitá, tichá i ta vyjádřená v duchu. Je k dispozici od rána do rána, v létě i v zimě, pro všechny bez rozdílu vyznání. A je zdarma, v akci až do konce světa. Stačí se zastavit, podívat se kolem sebe, vybrat si objekt nebo subjekt, případně oba dva najednou a spustit. Děkuju za tvou ruku, která mi pomohla se zvednout, řekne babička vnučce. Vážím si vaší odpovědi, řekne tazájící se dotazovanému. Těší mě teplo tvého paprsku, řekne dívka na ulici směrem ke slunci. Co když mi ale nikdo nepodá ruku, abych se zvedla nebo nemám koho se ptát? Co když nesvítí slunce a nehřeje? Za co mám být vděčná?
Tatiana Vomáčková
Jak se pozná to pravé?
S trochou soustředění dokáže většina lidí rozlišit mezi pravou a levou stranou a s trochou tréninku či pomůcek i ti slabší z nás. Škoda, že tím to automaticky nevede k jednoduchému řešení, že co je vpravo, je to pravé a co vlevo nestojí za řeč. Do hry vstupuje mnoho dalších rozlišovacích faktorů a čert, aby se v nich vyznal, natož pak ženská nebo chlap. Pokud si budeme chtít volbu zjednodušit a řídit se srdcem, pak to pravé bude nalevo a jsme rázem v ohrožení života, protože nedáme-li přednost zprava, někdo to do nás napálí.
Tatiana Vomáčková
Lekce trpělivosti
Páteční ráno ve studiu je rušné jako školní chodba při velké přestávce nebo pekingské náměstí Nebeského klidu o víkendu. V 8 hodin dorazili opraváři bzučáku ke zvonku již několik týdnů nefunkčního. Záhadná závada znepříjemňuje příchody jogínek na hodiny, neb jsou už u dveří domu vystaveny nečekané lekci trpělivosti, když se snaží dostat dovnitř pomocí číselného kódu, jenž funguje metodou pokus omyl. Vzhledem k tomu, že v domě není výtah a studio zdobí poslední patro, je pro mě opakovaná cesta ke vchodovým dveřím domu a zpátky něco, čemu se lidově říká vopruz.
Tatiana Vomáčková
Síla negativního myšlení
Snadno se řekne mysli pozitivně, všechno bude dobré, je to jen v hlavě a tak dál. Když ale člověk stojí po kolena v odpadcích své mysli, nebo sedí a nemůže se zvednout pod tíhou svého neštěstí, jsou mu všechny tyhle rady spíš na obtíž. Z jogového učení, z chytrých knížek a nakonec i z té hlavy vím, že stačí přehodit výhybku s názvem peklo na zemi do směru ráj bez hranic a to ostatní přijde samo. Síla pozitivního myšlení má pod kapotou víc koní než nadupané Ferrari, bohužel pohonné hmoty nejdou koupit na čerpací stanici. Naše vůle je přísně selektivní a když si vybere trpět, nezlomí ji pouhá slova, je třeba porozumět jejich obsahu.
Tatiana Vomáčková
Kompromisy
Kompromis je pro mě slovo s významem uprostřed a v ideálním světě v rovnováze. Pokud se člověk dostane do svého středu a umí v něm setrvat, zatím co kolem zuří bouřka, ať už ta s deštěm a hromobitím, nebo obrazná vztahová a mezilidská, není obtížné spokojit se s ním. Nejtěžší totiž není kompromis samotný, ale cesta k němu, respektive cesta k sobě. Najít vnitřní klid, rozpoznat a potlačit rozmary a vykřesat z tisíce pocitů a myšlenek ty podstatné, nesobecké a opravdu důležité, je jako hledat jehlu v kupce sena. Jde to, ale vyžaduje to trpělivost, odhodlání a sebekontrolu. Stává se mi, že se dostanu do situace, kdy nevím, kde a jak začít, tak zpanikařím a dokud se neuklidním a nenadechnu, neudělám nic, protože vidím jen tmu a hmotné nemožné. Naštěstí mě tahle zatmění už nepřekvapují a vím, že všechno jde, když se chce. I chcíplá koza jde... stáhnout z kůže, jak říká babička.
Tatiana Vomáčková
Stromy na kolejích a samá voda
35 let jsem byla vodácká panna. Strkat si oblečení a hygienické potřeby do barelu a svírat celý den pádlo sedíc ve vratké loďce na hnědé řece nepatřilo mezi moje letní touhy. Musela jsem to podědit, protože moji rodiče rozhodně nejeli na svatební cestu do Jiljí. Odříkaného chleba ukrojila jsem si letos hned tři krajíce. Iniciace proběhla na Ohři, sotva týden po povodních. Voda valila a první posádka se cvakla hned po pár metrech. Proud je nekompromisně unášel směrem k Lokti a já taky valila - oči, jaký to je adrenalinový sport to vodáctví. Když jsme po několika hodinách mokří a promrzlí stavěli stany v kempu pod hradem, byla jsem připravená uzavřít kapitolu “ahoj vodáku” do trezoru a ztratit klíč.
| předchozí | 1 2 | další |
